† 15. 11. 2011 | kód autora:
U5B
Hodně knih, které stojí za to číst mám teprve před sebou.
O seznámení se se stylama různých autorů nemluvě.
Nevím, jestli je Meg Cabot pro mě nejlepší spisovatelkou, nečetla jsem od ní všechny knihy, ale rozhodně napsala moje nejoblíbenější knihy "Mediátor." Proto se teď pro mě řadí mezi nejoblíbenější spisovatele. :))
Ti co Meg Cabot znají si jistě některé její tvorby oblíbili.
Pro ty kdo jí neznají, možná vám pomůže když řeknu, že napsala knihy "Deník princezny" a dvě z nich byly zfilmované.
Já zatím přečetla jenom knihy;
Mediátor:
Krajina plná stínů
Devátá stezka
Andělé smrti
Temná je noc
V pasti
Čtvrtý rozměr lásky
Je to v celku šest knih postupně navazujících na sebe. V každé knize se odehrává jiné dobrodružství, ovšem místo a lidé (duchové) zůstávají, někdy dokonce spíše přibývají.
Ano řekla jsem duchové, protože tyto knížky jsou o 16náctileté hrdince Susannah Simonové, která již od mala vídá duchy a jejím úkolem je zjistit proč tu jako duchové zůstali a pomoci jim přesunout se někam dál.
Často to ale řeší agresivním způsobem. Nechce si nikoho z nich připustit k tělu, prostě je odsud co nejrychleji dostat pryč. To se jí však s jedním duchem nepovede...
...Když se jednou přestěhuje se svojí matkou do Kalifornie za jejím novým manželem a svými třemi nevlastními bratry, potká ve svém pokoji 150 let mrtvého ducha Jesseho do kterého se postupem času zamiluje.
Navzdory veškerému potlačování citů je od první chvíle jasné, že s tím už nic nesvede, zvláště když jí neustále oslovuje "querida," :)) tomu se prostě nedá odolat. Jenže milovat ducha není jen tak.
Knížky mediátor jsem četla už nesčetněkrát a přes to, že jsem vyrostla z puberty a měla bych si najít jiné oblíbené knihy, tyhle jsou u mě stále na prvním místě!
Opakovaně se vracím k Sussanah a Jessemu, který je naprostým ideálem všech žen a přiznám se, že když knížku čtu, nejraději bych v ní byla což není tak těžké neboť Meg Cabotové se podařilo příběh stvárnit tak strhujícím dojmem, že vás přímo vtáhne víru do děje, dokud ho nepřestanete číst.
Pak jen zoufáte, že to není zkutečnost a saháte po dalším dílu vydání.
Jesse a Susannah
(Jediný obrázek který jsem našla a podle mě odpovídá přesně popisu v knížce.)
Obrázky z:
http://dreamer-s.blog.cz/0809/mediator
http://veeeebookshelf.blogspot.com/2011/07/meg-cabot-mediator-andele-smrti_06.html
Úryvek z knihy Meiátor, Krajina plná stínů:
Susannah se prvně potkává s Jessem (duchem) ve svém pokoji;
Mamka odešla a já za ní opatrně zavřela dveře. Počkala jsem, dokud byly slyšet její kroky na schodech. Teprve když odezněly, obrátila jsem se k oknu.
"Fajn," řekla jsem směrem k sedátku v arkýři. "Co jseš sakra zač?"
Tvrdit, že ten chlápek vypadal překvapeně, když jsem na něj promluvila, by bylo hodně přehnaný. Vůbec nevypadal překvapeně. Prostě se jen podíval za sebe přes rameno, aby zjistil, na koho to mluvím.
Za ním se samozřejmě rozprostíral jen úchvatnej výhled na carmelskej záliv. A tak se zase otočil zpátky ke mně, a když si uvědomil, že se moje oči dívají přímo na něj, vydechl "Nombre de Dios" tak, že by z něj Ginu, která měla slabost pro hispánský kluky, klepla pepka.
"Dovolávat se vyšších bytostí nemá cenu," upozornila jsem ho, přitáhla si křesílko s růžovým potahem a sedla si. "Pokud sis ještě nevšiml, On ti moc pozornosti nevěnuje. Jinak by tě tady nenechal hnít už -" prohlídla jsem si jeho oblečení, který pamatovalo časy, kdy se po Západě potuloval Buffalo Bill, "- jak dlouho? Sto padesát let? Kdys vlastně natáhnul bačkory?"
Podíval se na mě očima, který byly tak temný a lesklý jako inkoust. "Co je to... natáhnout bačkory?" zeptal se hlasem trochu ochraptělým z toho, jak ho dlouho nepoužíval.
Protočila jsem panenky. "Zabalit to. Zhebnout. Zajet do penálu. Nohama napřed. Čuchat ke kytkám zespoda." Když jsem z jeho zmatenýho výrazu pochopila, že pořád ještě nechápe, dodala jsem trochu podrážděně: "Umřít."
"Aha," přikývl, "umřít." Ale místo odpovědi jen potřásl hlavou. "Nechápu to," pronesl s náznakem údivu v hlase. "Nechápu, jak to, že mě vidíš. Celou věčnost mi nikdo neodpovídal -"
* * * *
"Hele," řekla jsem, vyskočila na nohy a obešla zezadu křesílko. "Můžeš se poflakovat, kde ti je libo, amigo. Kdekoli. To je mi fuk. Ale nemůžeš to dělat tady."
"Jesse," řekl, ale nepohnul se.
"Cože?"
"Řekla jsi mi amigo. Myslel jsem, že bys třeba ráda věděla, jak se jmenuji. Jmenuji se Jesse."
Přikývla jsem. "Fajn. Tak jo. Jasně. Takže Jesse. Nemůžeš tady zůstat, Jesse."
"A ty?" Jesse se na mě usmál. V obličeji byl moc hezký. Tak hezký, že v naší škole v Brooklynu by ho hned zvolili kapitánem týmu a předsedou třídy. Byl to ten typ kluka, co si je Gina vystřihovala z časopisů a lepila nad postel.
Ne že by byl hezoun. To vůbec ne. Ale vypadal... nebezpečně. Pořádně nebezpečně.
"A já co?" Věděla jsem, že se chovám hrubě. Ale bylo mi to fuk.
"Jak se jmenuješ ty?"
Zírala jsem na něj. "Hele. Řekni mi, co potřebuješ, a zmiz. Je mi vedro a potřebuju se převlíct. Neměla jsem ani čas -"
Přerušil mě, tak přívětivě, jako by vůbec neslyšel, co jsem řekla: "Ta žena - tvá matka - ti říkala Suzie." Blýskl po mně černýma očima. "To je zkratka pro Susan?"
"Susannah," opravila jsem ho neochotně. "Jako v tý písničce. Sjíždím z hor do údolí, kde hučí Tennessee, jedu za svou Susannah přes hory přes lesy."
Usmál se. "Tu znám."
"Jasně. Nejspíš vedla hitparádu, když ses narodil, ne?"
Nepřestával se usmívat. "Takže tohle je teď tvůj pokoj, Susannah?"
"Jo," souhlasila jsem. "Je to můj pokoj. Takže bys měl vypadnout."
"Já bych měl vypadnout?" nakrčil udiveně jedno tmavý obočí. "Bydlím tady už sto padesát let. Proč bych měl jít pryč zrovna já?"
"Protože." Už jsem fakt začínala zuřit. Možná proto, že mi bylo tak horko a potřebovala jsem otevřít okno, ale okno bylo až za ním a já se k němu nechtěla dostat tak blízko. "Tohle je můj pokoj. A nehodlám se o něj dělit s nějakým mrtvým kovbojem."
To ho dostalo. Sundal nohu z křesla a narovnal se. Najednou jsem si přála, abych radši držela klapačku. Byl vysokej, mnohem vyšší než já, a to mám v těch kotníkovejch botách přes sto sedmdesát.
"Nejsem kovboj!" informoval mě rozčileně. Pak něco nezřetelně zabručel španělsky, ale protože jsem měla ve škole jen francouzštinu, neměla jsem ani páru, co to mele. V tu chvíli se starožitný zrcadlo nad mým toaletním stolkem na zdi začalo nebezpečně houpat. Věděla jsem, že to není zemětřesení, i když v Kalifornii občas bejvají. Tohle dělal on. Měl psychokinetický schopnosti.
To je ten problém s duchama - jsou tak nedůtkliví! Každá maličkost je vyvede z míry.
"Klid," pronesla jsem konejšivě a zvedla obě ruce dlaněma vzhůru. "Klid. Nerozčiluj se."
"Moje rodina," vykřikl Jesse a namířil mi prstem do obličeje, "dřela na téhle půdě jako otroci, aby z ní něco dostala, ale nikdy, nikdy ne jako vaquero -"
"Hele!" přerušila jsem ho. A pak jsem udělala chybu. Natáhla jsem se dopředu, protože se mi vůbec nelíbilo, jak na mě míří prstem. Chytila jsem ho za ukazováček, pevně ho stiskla a přitáhla si ho k sobě tak blízko, abych si byla jistá, že mě uslyší. Pak jsem na něj vztekle zasyčela: "Přestaň s tím zrcadlem! A přestaň mi píchat prstem proti obličeji. Zkus to ještě jednou - a zlomím ti ho!"
Pustila jsem jeho ruku a s ulehčením si všimla, že se zrcadlo přestalo pohupovat. Ale pak jsem se mu podívala do obličeje.
Duchové nemají krev. Jak by taky mohli? Nejsou přece živí. Ale podle toho, jak byl rudej, bych mohla přísahat, že se mu v tu chvíli všechna krev nalila zpátky do žil.
Nebyl naživu a neměl v sobě žádnou krev, takže by neměl mít žádný tělo - aspoň ne opravdický. Myslíte, že jsem ho nemohla chytit za prst, když byl nehmotnej? Že moje ruka měla projít skrz něj?
Chyba. Takhle to funguje u většiny lidí. Ale ne u lidí, jako jsem já. Ne u mediátorů. Vidíme duchy, mluvíme s nima, a když je potřeba, můžeme je taky občas pořádně nakopat do zadku.
Vaše "mediátorka" adminka Mishel. =o)
† 15. 11. 2011 | kód autora:
U5B
Už je to nějakou dobu co jsem napsala tuhle básničku.
Tenkrát jsem byla zamilovaná do jednoho kluka, který mě nechal kvůli své bývalé holce.
Vlastně i když se mnou chodil, tak se ke mě nechoval moc hezky. Ne, že by mi nějak ubližoval, ale šlo mu jen o to někoho mít u sebe, když to potřeboval, "dobít si baterky" jak mi jednou po té řekl a ne o vážný vztah, jak jsem se celou tu dobu snažila já.
Jenže už je to dávno pryč a já jsem ráda, že mám teď svojí opravdovou lásku. :-** Zbyla tu akorát tahle básnička a asi vám to přijde zvláštní, ale ten kluk si pak uvědomil, že se nezachoval nejlíp, omluvil se mi načež jsme zůstali v malém kontaktu jako přátelé. :-)
Se smutnou náladou:
Temná je noc, ale temnější je stín na mé duši.
Chci tě tu moc a chci slyšet tvé srdce jak buší.
Je tu však ticho, jen hodiny tikají.
Nevidím nikoho, jen vzpomínky se mi míhají.
Kolena schoulená a polštář pod bradou.
Co to zas znamená? No co, jsem se smutnou náladou.
Splín na mě padá a stěny se svírají.
Špatně se mi dýchá a šeptám tvé jméno potají.
Už se ani nesnažím stírat své slzy.
Stalo se něco, co mě teď moc mrzí.
Je pozdní večer, hluboká noc.
Měla bych spát, ale přitom žádám o pomoc.
Chtěla bych utěšit a slyšet; "mám tě rád. Bude to zas dobrý," ale bez slovíčka "snad."
Kdyby jsi mohl, pevně mě obejmout a hladit po vlasech, tak jako dřív.
Víc bych si nepřála, jen být zas s tebou, cítit tvou vůni a slyšet tvůj smích.
Nyní však...
Kolena schoulená a polštář pod bradou.
Co to zas znamená? No co, jsem se smutnou náladou.
Splín na mě padá a stěny se svírají.
Špatně se mi dýchá a šeptám tvé jméno potají.
Co se to zkazilo? Proč je vše pryč?
Proč jen jsi zahodil ke štěstí klíč?
Jak všech těch otázek zbavit se mám?
A jak si poradit s tím, na co jsme zůstali každý sám?
Každá má myšlenka směřuje k tobě.
Bojím se, že to nepřejde v nejbližší době.
Bojím se snít a bojím se spát.
Sny se teď spikly, vždyť mohlo by se mi o tobě zdát.
A co když v tom snu, mě máš stále rád?
Chtěla bych se pak probudit? A když ne, tak jak...?
Kolena schoulená a polštář pod bradou.
Co to zas znamená? No co, jsem se smutnou náladou.
Splín na mě padá a stěny se svírají.
Špatně se mi dýchá a šeptám tvé jméno potají.
† 15. 11. 2011 | kód autora:
U5BHrad, kde vstup je ženám zakázán!
Celý víkend bylo krásně, svítilo sluníčko, ale jelikož jsem už byla k něčemu zavázána, nemohla jsem se nikam vydat. Jaké štěstí, že v pondělí bylo Velikonoční volno, hned jsme si s přítelem naplánovali výlet. Vlastně ne hned, vždy je trochu dilema, kam by jsme mohli jít, ale po nějakém dohadování, no, spíše ve chvíli co jsme nasedli do auta, jsme se rozhodli, že pojedeme na Karlštejn. Co si ovšem počasí vybralo o víkendu, to nám nepřálo nyní. Na obloze se začaly mračit mraky a okolí bylo náhle setmělé. "Snad pršet nebude." doufali jsme a vydali se hradu vstříc.
Na místě jsme hledali kde zaparkovat, ale kromě vyhrazeného parkoviště jsme neměli šanci. Všude jinde měli místa chytře označená zákazem, aby jim turisté nepostávali s auty roztaženýma po celé oblasti. Parkoviště je jen za 60 Kč na den, takže se to dá snést.
Vystoupili jsme a hledali cestu, kterou se vydat. Hned se nám nabídl člověk s taxi až k hradu, ale jelikož by to pro nás bez procházky nebyl pořádný výlet a nechtělo se nám utrácet, tak jsme se prošli. Když jsme odcházeli z parkoviště stály u vjezdu koně zapřažené za kočár. Hezké taxi, ale asi trochu drahé, to už jsem nezjišťovala.
Hrad je jen 2km odtud, sice stále do kopce, ale kolem je spoustu krámků se suvenýry, které jsem si cestou nahoru prohlížela a vybírala co si nazpět koupím. Také stánky s občerstvením, restaurace a Trdelník obohacený nutelou nebo marmeládou za příplatek cca 5 korun. Po pravdě jsme na něj oba dostali chuť. :)
Po cestě nahoru to už vypadalo na déšť, ale zatím se počasí drželo.
Došli jsme k bráně a já samozřejmě jako první hledala wc, které jsem na parkovišti odmítla s tím, že to vydržím. Ukazatele mě hned navedly kolem schodů vedoucích do hradu až dál do výklenku kde stála uvítací kapela a dále po schodech dolů kde se platilo 10kč za vstup na toaletu stejně jako na parkovišti, za to jsem byla mile překvapena, jak pěkně a čistě to tam vypadá.
Přítel mezi tím stál ve frontě na lístky a já přispěchala, abych mohla doložit studentský průkaz. Zrovna před námi byl koupen poslední lístek na nejbližší exkurzi hradu a tak jsme si museli půl hodinky počkat. Na nádvoří kde jsme stáli byl jeden stánek se suvenýry a malým občerstvením a kolem něho pár míst k posezení. Koupili jsme si kafe a lázeňskou oplatku. :) Kousek od stánku vedly schody dolů s ukazatelem na nějakou památku.
Jelikož ale začalo v zápětí pršet, museli jsme se schovat do výklenku brány.
Slyšeli jsme jak při každém vstupu do hradu zahrála původně zmíněná kapela uvítací znělku, bohužel když jsme šly my v tu chvíli tam zrovna nebyli. Uvnitř hradu jsme se schovaly před ošklivým počasím. Na úvod se nám představila milá slečna uvaděčka a na malém modelu hradu ukázala, kde všude bude prohlídka probíhat. Hned po té nás ujistila, že pověra, které většina lidí věří, že v té době opravdu byla, je jen založena na filmu "Noc na Karlštejně," to, že ženy na hrad nesměly byl pouhý výmysl.
Dále řeknu jen, že v jedné z místností nás uvítal muž hrající na loutnu, on i průvodci hradu měli na sobě krásné kostýmy vystihující dřívější dobu a dodávali tak prohlídce působivější nádech. V jedné z místností byly vystaveny klenoty, ale doporučuji si zbytek věcí zjistit přímo při prohlídce.
Ke konci prohlídky nám bylo doporučeno pár míst, kam se zajít podívat a také záznamová kniha kde jste mohli napsat svůj názor. :))
Malý déšť zmizel někdy ve chvíli, kdy jsme procházeli hradem tudíž jsme ani moc nezmokli.
Na hradě platí jedno pravidlo, kde nejsou žádné zábrany, tam se smí vstoupit.
Při podívané na Karlštejn se mi opravdu vybavovali lidé tehdejší doby, různé princezny v krásných šatech, hradní stráž a králové. Určitě stojí za to poslechnout si jeho historii spjatou s Karlem IV.
Abych to na závěr zhodnotila, výlet se mi moc líbil, rozhodně doporučuji i tu cestu k hradu uvnitř na mě působyl trochu prázdný, ale historii má velice působivou a vypadá nádherně.
Když jsme vyšli nahoru, viděli jsme tam pár zaparkovaných aut, nejspíš okolo vedla i jiná příjezdová cesta, ale jsem ráda, že jsme se prošli. Samotná prohlídka hradu by na mě působyla trochu neúplně.
Cestou zpátky jsme si koupily nějaké suveníry, na Trdelník už ovšem nedošlo, neboť jsme si vzpomněli na zaplacení parkoviště a jaké štěstí, že nám těch posledních 60 korun zbylo. :)) Proto možná radím zaplatit parkoviště při příjezdu, aby jste nemuseli dávat peníze stranou.
Když jsme se vracely kolem jedné restaurace, čekalo nás ještě jedno malé nečekané překvapení. Na venkovní brance seděl zelený papoušek a povídal si s čišníkem. Nejspíš byl jeho, neboť když zašel dovnitř, papoušek uletěl před návalem lidí přímo za ním.
Na pár chvil cestou k autu se ještě udělalo hezky, sluníčko hřálo a bylo teplo. Jaké štěstí, že největší liják nás zastihl až v autě, kdy jsme jeli domů.
Vaše adminka Mishel =o)
http://www.hradkarlstejn.cz/
